Jedním ze symbolů Šumavy jsou rašeliniště, kterým se v centrální části národního parku říká slatě. Rašeliniště se vyvinula na přelomu poslední doby ledové a meziledové (před 9 000 až 10 000 lety). Přístupných slatí je v NP pouze pět – Jezerní, Cikánská, Tříjezerní, Chalupská a Malý Polec.
Pro vznik slatí na Šumavě existovaly takřka ideální podmínky, tedy mělké pánve, sedla, mírné svahy, náhorní roviny, pláně. Dále také široká, mělká údolí potoků a jejích některých přítoků. Podnebí je zde velmi chladné a vlhké, pramenišť je dostatek a horninový podklad pod zvětralinovým pláštěm není pro vodu příliš propustný. Na přelomu poslední doby ledové a meziledové skončilo velmi chladné a přitom suché podnebí, vystřídalo jej teplejší a vlhčí. Rašelinišť vznikly dva druhy; náhorní vrchoviště na pláních a při Vltavě a jejích větších přítocích pak rašeliniště údolní.
Základem tvorby šumavských rašelinišť byla vždy mělká pánevní jezírka zarůstající zpočátku především rákosem a různými ostřicemi. Odumřelé zbytky této vegetace, které nalézáme na všech šumavských rašeliništích, daly vzniknout nejspodnějším vrstvám rašeliny – ostřicorákosové slatině. Teprve později převládl ve vegetaci zarůstajících jezírek odolný a nenáročný mechorost rašeliník, který nejrychleji přirůstal při jejich volné hladině.
Přístupná a nepřístupná rašeliniště
Přístupných rašelinišť není v národním parku Šumava mnoho – nejznámějšími jsou Chalupská, Jezerní, Cikánská, Tříjezerní slať, Soumarské rašeliniště, a Malý Polec. Ostatní jsou k vidění alespoň na dálku, většina – samozřejmě ty nejzajímavější jsou chráněny I. zónou NP.
Největším komplexem rašelinišť na Šumavě jsou Modravské slatě. Přírodní památka na území obce Modrava je však z většiny veřejnosti nepřístupná. Navštívit ji je možné pouze ve vybrané dny s průvodcem.
Po severním okraji Mlynářské slati vede červená značka z Modravy k Prášilskému jezeru. Slať je chráněna od roku 1933, nachází se v I. zóně a je veřejnosti nepřístupná. Její celková rozloha dosahuje 134 ha a hluboka až 6 m.
Rokytská slať je největší (142 ha) ze slatí nacházejících se v I. zóně NP Šumava, nedaleko Modravy. Rezervace veřejnosti nepřístupná zaujímá 104 ha a zásoby rašeliny jsou zde odhadovány na 3 milióny metrů krychlových. Hloubka rašeliniště kolísá mezi 1,5 – 2,3 m.
Mezilesní slať mezi Kvildou a Horskou Kvildou sousedí přes silnici s Jezerní slatí. Dlať je součástí komplexu Zhůřských a Horskokvildských slatí. Odvodněním Mezilesní slati vzniká Hamerský potok. Celá tato oblast je klidovým územím a slať není veřejnosti přístupná.
Bukovou slať si můžete z části prohlédnout ze značené cyklostezky vedoucí od Polky ke Knížecím Pláním. V rašeliništi o rozloze 111 ha s průměrnou hloubkou 2,5 m byla v roce 1933 zřízena přírodní rezervace, i když je rašeliniště narušeno dřívější těžbou.
Rašeliniště a král Šumavy
Na Šumavě je s prostředím močálů a rašelinišť spojena – hlavně díky stejnojmennému filmu – osoba tzv. „krále Šumavy„. Šlo o skutečnou šumavskou legendu, totiž Kiliána – Franze Nowotného. Franz Nowotny pocházel z německé rodiny s pašeráckou tradicí, ze Starých Hutí (Kaltenbachu). V roce 1946 byl, tak jako ostatní šumavští Němci, odsunut do Bavorfska a usadil se v městečku Röhrnbachu, nedaleko našich hranic. Už za první republiky si přivydělával pašováním přes hranici a i po odsunu se do své bývalé vlasti vracel.
Za komunistického režimu se stal legendárním převaděčem těch, kteří toužili začít nový život na svobodném západě i agentem americké zpravodajské služby CIC. Jeho trasa byla později označena agenty StB jako kanál 54. Cestou musel překonat Chalupskou slať (onen slavný močál z filmu Král Šumavy). Chalupská slať ale není hraničním močálem a je úzká asi jen půl kilometru. Kilián přes ni přecházel, aby si zkrátil cestu a vyhnul se hlídkám na silnici. Ke státní hranici se dostal až pod vrcholem Stráž (Postberg), poblíž pramenů Vltavy, po staré pašerácké stezce nedaleko bývalé obce Bučina.
